Říjen 2012

Sayonara BMK!

26. října 2012 v 9:04 | Sayuri†Emi |  My Diary
Tak a je to! Právě jsem zrušila fórum na kterém jsem tak tvrdě pracovala.
Jednoho času bylo opravdu hodně populární, alespoň mezi zasvěcenými. Ta doba je však už dávno pryč a já už nemám pořádně čas ani na blog, natož na fórum, které mi v aktivní době zabíralo opravdu hodně času.
Musím přiznat, že mi trvalo hodně dlouho, než jsem konečně potvrdila to zrušení.
Je mi to líto, to přiznávám a je to škoda ale nemělo smysl ho ještě udržovat v chodu. Mělo přes 250 členů a skoro 50 000 příspěvků a to vše během dvou let. Docela dobré statistiky na to, že bylo o celkem neznámé rockové kapele.
Vím, že je tu pár lidí které to opravdu zamrzí až zjistí, že fórum už neexistuje...
Ale to není konec světa, ten má přijít až za dva měsíce.
Nevím co dalšího k tomu říct, prostě jsem jen měla potřebu to někam napsat.
Bye Bye...


Moje první a poslední zkušenost

15. října 2012 v 12:06 | Sayuri†Emi |  My Diary
Obvykle na téma týdne nereaguji ale tohle mě zaujalo. Vzpomněla jsem si na mou první zkušenost s alkoholem, kterou jsem zažila už před dlouhým časem ale stále si to pamatuji, jako by se to stalo právě včera. Zcela nesmazatelně se mi to zapsalo do paměti. A jsem tomu ráda.
Zaprvé tím mohu bavit přátele a za druhé, jsem se tak nadobro vyhnula metle zvané alkohol!
Jen jednou v životě, jsem vypadala tak jako ti opilci, které občas potkávám na ulicích a není to zrovna hezký pohled.
Zrovna nedávno, cestou z práce jsme jeli s kolegou v autě a přímo uprostřed křižovatky jsme na jednoho takového ubožáka narazili. Seděl tam jak dědeček hříbeček a nohy nechtěly poslouchat. Ze všech stran stály auta a čekaly, až se konečně odkutálí ke kraji.
Někomu to příjde k smíchu ale mě to moc vtipné nepřipadá. I když musím přiznat, že když jsem tehdy byla opilá já, taky mi to bylo jedno.
A teď už k té mé zkušenosti.
Co stojí za zmínku je, že jsem možná jedna z mála, kdo byl tak nehorázně nametený a přitom si pamatuje každý detail z toho co se stalo. Znám lidi, co mají totální okno i po pár pivech.
Jo, byla to docela legrace...
Jednoho krásného, prázdninového dne, přišel jeden kamarád z nápadem, že ukradne svému otci lahvinku červeného, domácího vína a trochu se napijem. Jelikož jsem v mých nevinných čtrnácti letech, ještě neměla žádnou zkušenost s alkoholem, nadšeně jsem souhlasila. Ostatní taky nebyli proti.
Jenže každá z mých kamarádek si jen cucla a dost. Kdežto já jako statečná skautka, jsem se do doho pití pořádně opřela. Po pár hodinách jsem skončila ve skomírajícím denním světle sama, opilá ve společnosti dvou kamarádů na místní autobusové zastávce. Kde mě později našel můj o rok starší bratr. Musím se smát pokaždé, když si na to vzpomenu.
"Co tady děláš?" Ptal se s očima do široka otevřenýma a cloumal se mnou ze strany na stranu.
"Nic, piju.. Dáš si taky, he he.." To byla má inteligentní odpověď, podepsaná širokým, opilým úsměvem.
"Jdeme domů!" Nakázal a škubnul se mnou aby mě postavil na nohy, přitom si vražedně měřil mé společníky.
Ani jsem se nebránila a poslušně jsem klopýtala za ním. Jenomže jsme neušli ani padesát metrů a milý bratříček se zastavil s tím, že takhle domů nemůžu. A tak začala má lekce na kterou do konce života nezapomenu. Z počátku mě jen nekonečnou dobu prováděl po vesnici jako klisnu a doufal, že takto ze mě ten alkohol vyprchá. Nepomohlo!
Tak přišel s nápadem, že mě trochu polijí studenou vodou. A tak začali s těmi mými (rádoby kamarády), běhat k nám na zahradu pro smradlavou vodu ze špinavého sudu a polili mě asi pěti vědry. Opět nepomohlo! Jen mi byla strašná kosa! Děkuji bohu za bratrovu prozřetelnost, že mi před tou vodní kůrou ještě svlékl svetr, který jsem si od něj asi po hodině další procházky, konečně vyprosila.
Po dalších zhruba deseti minutách, to můj bratr konečně vzdal a rozhodl se mě vzít domů i přes to, že jsem nebyla o nic víc střízlivější než předtím. Dotáhli jsme domů a ještě než jsme vešli dovnitř, se kamarád který tuhle kalamitu celou spískal, vyjádřil se svou obavou, že ho jeho otec zabije až se dozví, že jsem se takhle skoulovala z jejich vína. Na to, jsem se na něj otočila a ujišťovala ho, že budu mlčet jako hrob a že se nemá čeho obávat. A skutečně jsem to nikdy neřekla... Až teď. :-))
Později, zatím co jsme šli po schodech v hale, mi můj bratr vážně kladl na srdce ať mě ani nenapadne, jít za naší mamkou do pokoje a ať zapadnu rovnou do toho našeho, který se nacházel přímo naproti schodišti. Poté rychle odběhl, aby nějak omluvil náš pozdní příchod domů.
Nedovedete si představit to zděšení v jeho obličeji, když jsem po pár minutách vpadla do pokoje naší drahé maminky. Jen si bezmocně schoval obličej do dlaní a odevzdaně povzdechl. :-)
Moje matka po mém náhlem příchodu, jen zvedla oči od knihy kterou právě četla a klidně pronesla. "Tohle si ráno vyřídíme." A to bylo od ní vše.
"Rozkaz!" Křikla jsem vesele a přitom jsem nepovedeně zasalutovala, zatímco se mě šatní skříň snažila udržet ve vzpřímené pozici. Poté jsem odvrávorala na chodbu a dále na záchod, poněvadž jsem začala pociťovat podivné bolení v břiše. Později na záchodě, když jsem se pokoušela zvrátit obsach mého žaludku do záchodové mísy ale neměla jsem odvahu strčit si prsty do krku, přišel můj bratr s prostým dotazem, "Co to děláš?!
"Snažím se blejt, nevidíš?!" Odpověděla jsem skoro naštvaně.
Pokrčil rameny a odešel a nechal mě mému trápení.
Ale jen na chvíli! Moje maminka mu totiž poradila, aby mi namíchal vodu se solí a nechal mě to vypít. V živodě jsem nezažila rychlejší šavli, než pomto soném roztoku! Až se budete chtít někdy vyzvracet, doporučuji, tuto metodu.
Sklenice ve které to namíchal, skončila rozbitá na podlaze i se zbytkem vody a soli.
Když jsem se konečně dostatečně vyzvracela, dopotácela jsem se za doprovodu mého bratra do koupelny, kde jsem si bez váhání vlezla rovnou do vany. Když jsem se konečně usadila a pustila na sebe vodu, bratr jen protočil oči a zeptal se, "Co to zase děláš?"
"Se myju, ne!?" Pronesla jsem odpověď, jako by bylo úplně normální, mýt se v oblečení a v botech. Na to už můj sourozenec neměl nervy ani slova a tak si umyl ruce, zuby a šel spát.
Co se dělo pak, si už nepamatuji. pamatuji si jen jak jsem se probudila sedíc na zemi, opřená o vanu v mokrém oblečení a byla mi děsná zima. Kromě toho mi bylo strašně zle a hlava mě bolela jako střep. Tomu říkám opice!
Svlékla jsem se a tentokrát už jsem se sprchovala bez oblečení. Když jsem později v pyžamu vklouzla do postele, tiše jsem si přísahala, že už nikdy nebudu pít.
Nevím, jestli bych to skutečně dodržela, kdybych nezažila to, co přišlo o hodinu později!
Do postele jsem se dostala ve tři hodiny ráno! A moje drahá maminka, ve čtyři hodiny ráno vstávala do práce. První co po probuzení udělala bylo, že mě přišla probudit a nakázala mi uklidit ten "bordel" na záchodě a v koupelně. "A hned!"
Nedovolila bych si mamce vzdorovat. A tak jsem s bolavou hlavou a břichem, asi půl hodiny uklizela naše sanitární zařízení. To však nebylo všechno.
Po tomto ranním úklidu jsem byla povolána do obývacího pokoje, kde už na mě maminka čekala se stokilometrovým seznamem prací, co budu následující den po pitce dělat. Ve zkratce, to byl obrovský, nehorázně těžký nákup, který jsem mohla nakoupit jen ve vedlejším městě a jet tam autobusem, samozdřejmě! A pak úklid kompletně celého domu a ještě uvařit oběd! Přesněji, zeleninovou polévku, pečené kuře a hranolky z brambor, které jsem měla nakopat na naší zahradě! Můj soused se královsky bavil, když mě sledoval jak kopu brambory a mě bylo do breku, když skoro každy brambor skončil vejpůl!
Byl to den hrůzy! Ale udělala jsem všechno do poslední drobnosti.
A co bylo pak? Spánek! Skoro dvacetičtyřhodinový spánek!
Pět let! Jsem se alkoholu ani nedotkla! A ještě doteď se mi hnusí! Neříkám, že vůbec nepiju, občas si dám něco sladkého s nízkým obsahem alkoholu a nebo něco míchaného ale i tak, alkohol snáším velice špatně. A vždy mě po jeho požití, bolí celý člověk.
Tohle je má zkušenost, se kterou jsem se s vámi chtěla podělit a můj článek, na téma týdne Alkohol!